Armand „Mondo“ Duplantis – tajemství úspěchu

Biomechanické aspekty výkonu

Otázka ohledně souvislosti náběhové rychlosti a výkonu Armanda Duplantise, resp. zdánlivého nepoměru mezi vygenerovanou kinetickou energií v průběhu rozběhu a výškou těžiště v konci skoku, je klíčová pro tyčkařský výkon. Kde se tedy v průběhu KE -> PEe -> PEg bere dodatečná energie, tak aby byl schopen mimořádného skoku, jako např. při mítinku v Clermont Ferrand, na výšce 601cm? (náběhová rychlost 10 – 5m před zasouvací skříňkou – 9,64m/s)

Tyčkaři mezinárodní úrovně jsou schopni vyprodukovat během práce na tyči dodatečnou energii v rozsahu 1 – 5 J/ kg hmotnosti těla, ti nejlepší až 8J/kg. Jsou schopni toho dosáhnout výbornými silovými dispozicemi (mj. tím, že zatlačí prostřednictvím tyče vetší silou do zasouvací skříňky), ve spojení s optimální technikou skoku. Je evidentní, že Duplantis nejde cestou využití silových parametrů, ale naopak pomocí realizace unikátního, individuálního provedení skoku.

(Mj. je zajímavý fakt, že na základě posledních měření při vrcholných akcích se prokázalo, že zde platí nepřímá úměra, tzn. čím vyšší náběhová rychlost, tím více klesá schopnost efektivní mechanické práce / u mužů nad 9,5m/s, u žen nad 8,5 m/s)

Zmínil bych stručně dva prvky techniky Armanda Duplantise, které k tomuto faktu významně přispívají.

Duplantis dokáže po odraze po dlouhou dobu udržet těžiště co nejníž, ale zároveň provede zdvih těžiště (zvrat) extrémně rychle. Protože tyto dva aspekty skoku jdou proti sobě, drtivá většina tyčkařů dokáže buď jedno, nebo druhé. Jak je tedy A. D. schopen tyto dva protichůdné principy skloubit?

Moment setrvačnosti

Moment setrvačnosti vyjadřuje míru setrvačnosti rotujícího tělesa, je závislá na hmotnosti (rozložení hmoty v tělese) a vzdálenosti od osy otáčení, vzdálenost od osy otáčení je ale mnohem důležitější než hmotnost. Cílem skokana je tedy při roztlačení tyče zaujmout takovou polohu, aby vzdálenost mezi jeho těžištěm a místem opory (špuntem v zasouvací skříňce) byla co nejkratší.

Existuje vžitá představa, že tím hlavním, co napomáhá pohybu tyče do vertikály, je zkracování poloměru otáčení. Naopak, klíčem je výše popsané, tzn. snížení momentu setrvačnosti (systému skokan/tyč) a tím zvýšení úhlové rychlosti.

Existovala (a existuje) celá řada dalších špičkových závodníků a představitelů tohoto přístupu, buďto ale nedokázali aplikovat zásadu popsanou v bodu 2., nebo nemají potřebnou rychlosti na rozběhu / Hooker, Lukjaněnko, Barber atd… /.

(Fungování principu dvojitého kyvadla bych tady nezmiňoval, jeho projev je při skocích na ohnuté tyči podstatně složitější, v zásadě chaotický. Jakékoliv malé změny v pozicích na začátku skoku způsobují „nekonečné“ množství způsobů provedení. Duplantis se ale i tohoto hlediska chová racionálně).

Na těchto 4 obrázcích (je vidět, jakým způsobem Duplantis dosahuje snížení momentu setrvačnosti (a současně s tím zvýšení úhlové rychlosti). Po odraze jednak svěsí pravou nohu (tím se těžiště posouvá níž ), ale především provádí rotaci pouze kolem kyčelní osy, nedochází k rotaci kolem úchopu horní ruky ani v ose ramenní, do posledního možného momentu oddaluje (zpomaluje) zdvih těžiště. Dokonce – při porovnání obrázků 1 a 4 - se trup a pravá ruka mírně pohybuje proti směru hodinových ručiček, toto vše přispívá k udržení těžiště v co nejkratší vzdálenosti od místa otáčení tyče. Vůbec to ale neznamená, že by v téhle fázi skoku váhal, eventuelně prováděl často a chybně doporučovanou tzv. jízdu. Je to přesně naopak, od opuštění odrazové nohy země se pohybuje mimořádně rychle. Je evidentní, že tyto popsané manévry po odraze mu umožňují zvládat tvrdší tyč a vyšší úchop.

Skryté aspekty PE

Představme si vodu tekoucí z kopce (mj. viditelný aspekt gravitace jakožto potenciální energie), kde kinetická energie bude mít vždy tendenci si vybrat cestu nejmenšího odporu. Taková bývá představa začínajících tyčkařů se všemi z toho plynoucími důsledky. Stejně tak ale přesvědčení, že pouze skokanská tyč je místem konverze kinetické energie v potenciální, není správné.

Duplantis jde cestou (samozřejmě není sám), „řízené distribuce PE“ mezi tyč a tělo skokana, celková velikost energie se samozřejmě nemění, jen její proporce. To je ale klíčové. Tělo je také – tak jako tyč – pružina, kde se může ukládat energie díky předpětí ve svalech a vazech (tzv. C pozice). Čím větší předpětí, tím větší šance na rychlejší zdvih těžiště. Zásadní roli zde současně hraje časový aspekt, souvislost je dále naznačená v diagramu.

Rychlost zdvihu těžiště při napřimování tyče tedy není dána jen její tvrdostí, ale také schopností skokana v optimální míře „uskladnit“ a následně využít PEe těla tyčkaře.

Pro vytvoření předpětí v těle skokana je zásadní rychlost provedení pohybu, je tedy nutné pro to vytvořit předpoklad v podobě co nejvyšší možné (ale kontrolované) rychlosti v konci rozběhu, ale stejně tak důležitý je způsob provedení rozběhových kroků, tzn. poměr letové a oporové fáze, rytmus rozběhu a jeho gradace. Diagram ze závodě v Clermont Ferrand ukazuje dobu oporové fáze (bohužel zprůměrované na celý rozběh) jednotlivých závodníků, atleti jsou zde seřazeni téměř přesně v opačném pořadí, než jak dopadly výsledky závodu! Je jasné, že doba oporové fáze je ovlivněna rychlostí běhu, není to ale automatickým pravidlem (např. u Florence Griffith Joyner byla při jejím světovém rekordu naměřena kratší oporová fáze než u Usaina Bolta…). Tím vším chci naznačit význam charakteru posledních kroků pro aplikaci tzv. řízené distribuce PE.

Videoukázka soutěžního skoku Armanda Duplantise

Na videu z tohoto skoku: https://www.youtube.com/watch?v=wM9PGvOaJ7o
je vidět extrémně krátký poslední krok, který s bleskovou oporou odrazové nohy znásobuje efekt, o kterém hovořím. (Mj. odraz tady nemá nic společného s dálkařským odrazem, provádí ho, tak jako drtivá většina tyčkařů mezinárodní úrovně přes špičku).

Podle tzv. Free take off konceptu (Petrov/ Bubka) je téměř všechno na technice Armanda Duplantise špatně, nesení tyče v posledních krocích, položení tyče na zem před šuplík a tlačení po zemi (viz obrázek nahoře!), podběhnutý odraz a s tím spojená ztráta rychlosti v momentu dokončení odrazu, nízký úhel zdvihu těžiště na odraze, údajná ztráta energie v šuplíku (!) a spousty dalších věcí, které podle jejich teorie neumožňují skákat vysoko. Ale ani podle jiných protichůdných teorií to prý je špatně, nedostatečně protlačená levá ruka, nesnaží se měnit pozici trupu ani snižovat těžiště v konci rozběhu, atd, atd.

Modelová technika – mýtus nebo tyčkařské dogma pro špičkové skoky?

Jak je tedy možné, že i přes údajné „fatální nedostatky„ v technice a s relativně průměrnou náběhovou rychlostí je schopen tak vysokých skoků?

Nebude spíš chyba v doposud převažujících teoriích popisujících jediné správné technické provedení, prosazování principu „ MODELU “ techniky, jakožto jediného možného provedení (jako u gymnastiky), bez ohledu na individuální předpoklady jednotlivých sportovců, na, na vodě stojících výpočtech, kde je často přání otcem myšlenky? Není chyba ve schopnosti rozlišit marginální chyby od těch podstatných, míchání příčiny s následkem a v neschopnosti správné aplikace fyzikálních zákonů?

Neustále se opakující mýtus ohledně ztrát energie v průběhu sportovního pohybu nebere v potaz zákon o zachování energie - E = EK (½mv2 ) + EP (mgh) = konstanta. Nepočítám samozřejmě tepelné ztráty v tyči, tření při kontaktu se zasouvací skříňkou, ztráty v některých strukturách těla skokana atd., ty jsou poměrně zanedbatelné. Např. viditelná ztráta rychlosti (od momentu dokončení odrazu) není energetická ztráta, je to jen konverze kinetické v potenciální energii. Nepočítám ani ztráty vzniklé např. v průběhu zásunu a nájezdu do tyče (např. nesprávným postaveních odrazové nohy příliš před sebe = ztráta kinetické energie), popisuji dobu od dokončení odrazu do opuštění tyče (Support Phase).

Co musí tyčkař (z energetického hlediska) udělat, aby dosáhl v průběhu skoku co nejvyšší pozice těžiště? Existují jen dvě možnosti:

1. Vygenerovat víc energie
2. Energii lépe nasměrovat

Závěrem

Co z toho všeho vyplývá, např. pro začínající tyčkaře a jejich trenéry? Především nikoho nekopírovat, spíš si brát u takovýchto sportovců inspiraci, udržovat schopnost kriticky hodnotit jediné správné nabízené „ teorie a pravdy„ hledat zdroje informací u těch nejlepších světových závodníků a jejich trenérů a používat zdravý selský rozum. Fakt, že do světové špičky patří tyčkaři s nejrůznějšími styly a přístupy je myslím nejlepším argumentem pro hledání své vlastní cesty k úspěchu.