Optimalizace odporového sprinterského tréninku: od saní s kotouči po motorizovaný odpor

Úvod

Odporový sprinterský trénink patří mezi často využívané prostředky pro rozvoj akcelerace. V atletické praxi se používají klasické saně s kotouči, tlačení saní, odporové systémy typu Exer-Genie a v poslední době také různá motorizovaná zařízení, jako jsou 1080 Sprint, DynaSpeed nebo T-Apex. Klíčová otázka při používání odporového tréninku totiž nezní pouze: kolik kilogramů sportovec utáhne? Vhodnější a trenérsky přesnější otázkou je: o kolik tento odpor zpomalí konkrétního sportovce a jaký tréninkový stimul tím vytváříme? Odporový sprinterský trénink představuje vysoce specifickou formu neuromuskulárního přetížení, která slouží k optimalizaci mechanických determinantů běžeckého výkonu, zejména v akcelerační fázi. Hlavním cílem odporového tréninku je zvýšení schopnosti atleta generovat a efektivně orientovat horizontální složku rychlosti při zachování uzlových bodů techniky běžeckého kroku. Současná literatura ukazuje, že odporový sprinterský trénink je nejvíce účinný především při rozvoji akcelerace. Nejnovější metaanalýza (Xu et al., 2025) zahrnující 49 studií a 1281 účastníků uvádí, že odporový sprinterský trénink byl účinnější než samotný sprint bez odporu, přičemž větší efekt byl pozorován zejména u středních až velmi těžkých odporů. Velmi těžké odpory byly zvláště účinné pro zlepšení mechanických parametrů, jako jsou teoretická maximální horizontální síla, maximální výkon a schopnost orientovat sílu horizontálně, což jsou klíčové parametry pro překonání iniciální setrvačnosti a dosažení vysoké rychlosti v minimálním čase.

Jedná se o nástroj, kterým cíleně upravujeme rychlost a mechaniku sprintu, a hlavně akcelerace tak, abychom prodloužili a rozvíjeli konkrétní fáze běhu. Velikost odporu určuje, v jakém biomechanickém režimu se sportovec pohybuje – od silově orientované rané akcelerace až po podmínky blízké maximální rychlosti. Klíčové je pochopit, na jakou rychlost je potřeba zbrzdit sportovce, a zejména jak správně nastavit zátěž a jak s ní následně manipulovat.

1. Proč odporový sprint funguje hlavně v akceleraci

V prvních metrech rozhoduje především schopnost překonat setrvačnost těla, vytvořit dostatečně velkou sílu a nasměrovat ji co nejvíce horizontálně. Právě to vysvětluje, proč má odporový sprint největší význam v akcelerační fázi. Při akceleraci je kontakt s podložkou delší a tělo je více nakloněné vpřed. Sportovec má tedy více času produkovat sílu a zároveň potřebuje tuto sílu směrovat tak, aby urychlovala těžiště vpřed (horizontálním směrem = tlačím vzad = běžím vpřed). Odporový sprint tento požadavek umocňuje. Proto může být velmi vhodný pro rozvoj startu, prvních kroků a úseků přibližně do 20 m.

Z metaanalýzy Xu et al. (2025) vyplývá, že pozitivní efekt odporového sprintu je spojen hlavně se zlepšením rané akcelerace, zejména v prvních pěti metrech. Autoři dále uvádějí, že velmi těžké odpory mají větší přínos u trénovaných sportovců (je nutná základní úroveň kondičních a technických parametrů). U dobře trénovaného sprintera má těžší odpor své místo. U začátečníka může stejnou službu odvést lehčí odpor nebo kvalitní sprint bez odporu. Na těžké odpory je nutné být připravený.

 2. Proč nestačí nastavovat saně podle kilogramů

V praxi se odpor často nastavuje velmi jednoduše: 10 kg, 20 kg, 30 kg, případně 20–30 % tělesné hmotnosti. Pro organizaci tréninku je to snadné, ale z hlediska přesnosti cíle tréninku je toto schéma problematické.

Stejná hmotnost na saních totiž neznamená stejný odporový (a i tréninkový) stimul. A to je to hlavní, když trenér sestavuje trénink, musí si být jistý o cíli a přiměřenosti tréninku. Výsledný odpor ovlivňuje povrch, tření saní, typ saní, vlhkost, obuv, úhel tahu, délka popruhu, tělesná hmotnost sportovce, jeho silová úroveň a technika. Cahill et al. (2019) ukázali na souboru 70 mladých sportovců, že individuální vztah mezi zátěží a rychlostí je velmi lineární (s rostoucí zátěží lineárně klesá rychlost běhu), ale zátěž potřebná k dosažení stejného poklesu rychlosti se mezi sportovci výrazně liší. Toto je pro trenéra zásadní informace. Dva sportovci mohou táhnout „stejných 40 kg“, ale jeden běží v lehké rychlostně-silové zóně a druhý už v těžké silové zóně, každý tedy trénuje něco jiného. Proto je vhodnější neřídit se pouze tím, kolik je na saních, ale tím, jak moc saně sportovce zpomalí. Modernější a přesnější přístup používá tzv. pokles rychlosti, tedy procentuální pokles rychlosti způsobený přidaným odporem. Výpočet je následující:

Pokud sportovec běží třeba 10 m bez odporu průměrnou rychlostí 7,0 m/s a s odporem 5,6 m/s, pak odpor způsobil 20% pokles rychlosti:

Výhodou tohoto postupu je, že převádí různé pomůcky na jednotnou metriku, pomocí které bychom měli nastavovat a vyhodnocovat odpor. Pokles rychlosti způsobený zvýšením odporu nám umožňuje přesně cílit odporový trénink na technické prvky běžeckého kroku u akcelerace a na specifické mechanické determinanty. Cahill et al. (2019) potvrdil, že metoda poklesu rychlosti je spolehlivá a prakticky použitelná pro stanovení zátěže u odporovaného sprintu, přičemž variabilita mezi sportovci je natolik velká, že individuální nastavení je vhodnější než jednotné procento tělesné hmotnosti.

3. Jak provést testování

Výhodou moderních zařízení typu 1080 Sprint, T-Apex, DynaSpeed je mimo jiné fakt, že hned vidíte aktuální průběh rychlosti a snadno lze vyčíst s vysokou přesností (na cm a na setiny metru za vteřinu) dosaženou rychlost a místo dosažení maximální rychlosti. Klasické saně s kotouči však nejsou bezcenné. Zastaralé je pouze používat je bez měření a zjištění úrovně poklesu rychlosti. Pokud trenér změří volný sprint a následně sprint s odporem, může i s jednoduchými saněmi vytvořit relativně přesně cílený tréninkový stimul.

Praktický postup s klasickými saněmi

1. Vyberte stejný povrch a stejný úsek, například 20 metrů. Běhejte v tretrách.
2. Změřte 2 sprinty bez odporu. Postavte fotobuňky mezi 15 m a 20 m, změřte 5metrový úsek. Vyberte nejrychlejší čas. Spočítejte průměrnou rychlost.
3. Naložte zátěže zhruba o 25 %, 50 % a 75 % tělesné váhy sportovce a změřte sprinty se zátěží. U zátěže 75 % tělesné váhy je vhodné měřit kratší úsek zhruba 10 až 15 m.
4. Spočítejte procentuální pokles rychlosti. Cílem je dosáhnout poklesu pod 50 % maximální rychlosti. Pokud jste jej nedosáhli, přidejte zátěž a proveďte další měření.
5. Zapište zátěž, čas, rychlost, pokles rychlosti a technickou poznámku, atlety nechte dostatečně odpočinout. Pokud atlet nebyl zvyklý na takto těžké zátěže, je nutné toto v rámci tréninku vyzkoušet (eliminujete tak chybu při testování). Sprint se zátěží je energeticky i neuromuskulárně náročnou záležitostí, je tedy žádoucí dostatečný odpočinek. Platí zlaté pravidlo: 1 minuta odpočinku na 10 m, u odporu od 50 % tělesné váhy (a více) přidejte dalších alespoň 30 s na každých 10 m úseku a sledujte technické provedení a reakce atletů.
6. Dle zjištěných hodnot vypočtěte potřebná procenta poklesu rychlosti a odpovídající zátěže v kg.

U motorizovaných odporových zařízení sledujte průběh aktuální rychlosti sportovce a maximální dosaženou rychlost viz Obrázek 2, tu si zapisujte a zvyšujte odpor.

Pro úvodní testování používejte zatížení dle procent tělesné váhy, pro cílený trénink následně zjištěné procentuální poklesy maximální dosažené rychlosti. Následné retestování po nějakém čase, je samozřejmě možné nastavovat dle používaných hodnot oporu v již probíhajícím tréninku.  Z hlediska úspory času při opakovaném testování se doporučuje použít jen dvě dostatečně odlišné zátěže. Jednu lehčí okolo 15% poklesu rychlosti a jednu těžší okolo 60% poklesu. Tím se sníží čas testování, únavový dopad a zároveň se zachová použitelná přesnost odhadu (Jiménez-Reyes et al., 2025).

Ukázka dat, která poskytuje zařízení T-Apex

 4. Jaký nastavit odpor a co je cílem daného tréninkového prvku

Na základě biomechanických poznatků a metodických doporučení lze tréninkové zatížení v odporovém sprintu kategorizovat do specifických zón podle cílového dopadu na silově-rychlostní spektrum.

Tabulka 1: Zóny odporového tréninku

 (Tabulka vychází z informací uvedených v odborných studiích autorů Cahill et al., 2019; Jiménez-Reyes et al., 2025; Cross et al., 2017; Wang et al., 2025.)

5. Výhody a nevýhody jednotlivých zařízení

Klasické saně

Velmi levné a hojně používané zařízení. Pro použití u startů z bloků je nutné použít speciálně upravené saně (vyšší nožičky) nebo například lavičkou o kterou se saně sklouznout, aby nenarazili do startovních bloků. Odpor může velmi kolísat v závislosti na vlhkosti dráhy (snížení tření). Přidávaný odpor záleží na váze kotoučů, které máte k dispozici. Pozor na krátký provaz, saně mohou nadskakovat a odpor není konzistentní, což může výrazně narušovat techniku běhu. Nevýhodou je nutnost měření pomocí fotobuněk v rámci testování. Chybí také motivační složka v podobě změřeného výkonu u každého běhu (pokud stále neběháme s fotobuňkami).

Zařízení Exer-Genie

Lehce vyšší finanční náročnost. Zařízení je vysoce mobilní (jen balík lana a zařízení velikosti cca 1 l lahve) a lehké. Relativně přesné a snadné nastavení odporu (pozor na změnu odporu při vyšším zahřátí zařízení). Zařízení je nutné někde ukotvit a mít prostor pro bezpečné tažení (protažení lana skrz zařízení) cca 60 m lana. Pro stanovení poklesu rychlosti je nutné použít fotobuňky. Opět tedy odpadá motivační složka v podobně přesně změřeného výkonu, bez přidaného dalšího měřícího zařízení. Přece jenom ruční měření stopkami je nepřesné. 

Motorizovaná odporová zařízení

Moderní elektronicky řízená motorizovaná odporová zařízení nabízejí mnohé výhody, které ovšem něco stojí (vysoká finanční náročnost, 100 000 Kč a více). Nejlevnějším zařízením je T-Apex a následují systém 1080 Sprint a Dynaspeed. Zařízení nabízení přesné nastavování odporu již od 0,1 kg, zároveň poskytují velké množství cenných dat, které jsou v dnešní době zvláště v profesionálním sportu již naprostou nutností. Z dat je možné vypočítat individuální profily a přesně určit slabiny sportovce a určit tréninkové zóny. Odpor je konstantní a nezávislý na tření. Trenér i atlet v reálném čase vidí všechny podstatné parametry. Všechna zařízení nabízejí možnost nejen odporového tréninku, ale také bezpečnou a přesnou možnost tréninku asistovaného, nebo tréninku nadmaximální rychlosti, což lze jinak provádět jen velmi obtížně a s větším rizikem zranění. Je také možné nastavit proměnný odpor (například 0-10 m 20 kg, 10-15 m 15 kg, 15-20 m 10 kg). Krom toho je možné také zařízení využívat k jiným tréninkovým účelům (rehabilitace, rekondice, technická cvičení, skokanská cvičení, překážkové běhy, atd.). Zařízení T-Apex i 1080 Sprint je možné přepravovat i letecky (váha cca 20 kg, odnímatelné baterie, velikost zhruba 45x35x35 cm). Zařízení je nutné dodatečně zatížit kotouči. Motorizovaná zařízení posouvají odporový běh z odhadované zátěže na precizně kalibrovanou intervenci. Jejich hlavní přínos spočívá v kombinaci precizní kontroly nad odporem a schopnosti generovat komplexní biomechanický profil atleta bez nutnosti instalace rozsáhlého množství externích měřicích zařízení.

Závěrečné shrnutí pro trenéry

Odporový sprinterský trénink není o „ztížení běhu“, ale o jeho zpřesnění. Slouží jako nástroj, kterým cíleně upravujeme rychlost a mechaniku sprintu tak, abychom prodloužili a rozvíjeli konkrétní fáze běhu. Velikost odporu určuje, v jakém biomechanickém režimu se sportovec pohybuje – od silově orientované rané akcelerace až po podmínky blízké maximální rychlosti. Klíčové je pochopit, že rychlost běhu je hlavním determinantem techniky. Parametry běžeckého kroku, které u odporovaného sprintu vidíme, delší kontakt, větší flexe v kloubech, kratší krok nebo výraznější náklon, není způsobeno zátěží samotnou (i když je to nástroj), ale tím, že sportovec běží nižší rychlostí.

Těžší odpory prodlužují mechaniku prvních kroků a zvyšují nároky na produkci a orientaci horizontální síly, což je klíčové pro úsek 0–10 m. Střední odpory podporují rozvoj akcelerace a přechodové fáze, zatímco lehké odpory zachovávají vysokou podobnost s volným sprintem a slouží pro techniku a rytmus při vyšších rychlostech.

Současné poznatky ukazují, že ani těžké odpory nemusí dlouhodobě poškozovat techniku – naopak mohou u trénovaných sportovců efektivně zlepšovat schopnost generovat horizontální sílu a výkon v akceleraci. Nelze je však zaměňovat za prostředek rozvoje maximální rychlosti, která vyžaduje specifické podmínky blízké volnému sprintu.

Praxe by proto měla vycházet z jednoduchého pravidla: odpor nastavujeme podle požadované fáze sprintu a cílového mechanického stimulu, nikoliv podle toho, „co sportovec utáhne“. Klíčovým vodítkem je procentuální pokles rychlosti, který přesně určuje tréninkový efekt.

Celkově lze říci, že odporový sprinterský trénink představuje most mezi silovým tréninkem a vlastním sprintem. Posilovna rozvíjí obecné silové předpoklady, ale odporovaný sprint je převádí do specifičtějšího běžeckého kontextu. Umožňuje sportovci produkovat vysokou sílu v pohybu, který je strukturálně blízký sprintu, a zároveň umožňuje trenérovi cílit na konkrétní fázi běhu. Právě tato kombinace specifičnosti, měřitelnosti a možnosti individualizace dělá z odporového sprintu jeden z nejcennějších nástrojů pro rozvoj akcelerace.

Seznam Literatury a další doporučená literatura ke studiu

Cahill, M. J., Oliver, J. L., Cronin, J. B., Clark, K. P., Cross, M. R., & Lloyd, R. S. (2019). Sled-pull load–velocity profiling and implications for sprint training prescription in young male athletes. Sports, 7(5), Article 119. https://doi.org/10.3390/sports7050119

Cochrane, D. J., & Monaghan, D. (2021). Using sprint velocity decrement to enhance acute sprint performance. Journal of Strength and Conditioning Research, 35(2), 442–448. https://doi.org/10.1519/JSC.0000000000002707

Cross, M. R., Lahti, J., Brown, S. R., Chedati, M., Jimenez-Reyes, P., Samozino, P., Eriksrud, O., & Morin, J.-B. (2018). Training at maximal power in resisted sprinting: Optimal load determination methodology and pilot results in team sport athletes. PLOS ONE, 13(4), Article e0195477. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0195477

Cross, M. R., Samozino, P., Brown, S. R., & Morin, J.-B. (2018). A comparison between the force–velocity relationships of unloaded and sled-resisted sprinting: Single vs. multiple trial methods. European Journal of Applied Physiology, 118(3), 563–571. https://doi.org/10.1007/s00421-017-3796-5

da Silva, E. S., Dolenec, A., Cross, M. R., Samozino, P., Rossi, J., & Morin, J.-B. (2025). Velocity-matched resisted and unresisted sprinting across broad loads show minor biomechanical differences. Scandinavian Journal of Medicine & Science in Sports, 35(12), Article e70174. https://doi.org/10.1111/sms.70174

Jiménez-Reyes, P., Garcia-Ramos, A., Cross, M. R., Cuadrado-Peñafiel, V., Castaño-Zambudio, A., Samozino, P., & Morin, J.-B. (2025). The 2-point method for a simplified individualization of resisted sprint assessment and training [Preprint]. OSF Preprints. https://doi.org/10.31219/osf.io/8vq73_v1

Marčan, D., Lipčák, A., Škorik, M., Tomek, P., & Kalina, T. (2025). Changes in velocity decrement at different phases of a 30-meter resisted sprint. Studia Sportiva, 19(2), 41–50. https://doi.org/10.5817/StS2025-2-4

Morin, J.-B., Capelo-Ramirez, F., Rodriguez-Pérez, M. A., Cross, M. R., & Jimenez-Reyes, P. (2022). Individual adaptation kinetics following heavy resisted sprint training. Journal of Strength and Conditioning Research, 36(4), 1158–1161. https://doi.org/10.1519/JSC.0000000000003546

Myrvang, S., & van den Tillaar, R. (2024). The longitudinal effects of resisted and assisted sprint training on sprint kinematics, acceleration, and maximum velocity: A systematic review and meta-analysis. Sports Medicine - Open, 10(1), Article 110. https://doi.org/10.1186/s40798-024-00777-7

Osterwald, K. M., Kelly, D. T., Comyns, T. M., & Ó Catháin, C. (2021). Resisted sled sprint kinematics: The acute effect of load and sporting population. Sports, 9(10), Article 137. https://doi.org/10.3390/sports9100137

Rakovic, E., Paulsen, G., Helland, C., Haugen, T., & Eriksrud, O. (2022). Validity and reliability of a motorized sprint resistance device. Journal of Strength and Conditioning Research, 36(8), 2335–2338. https://doi.org/10.1519/JSC.0000000000003830

van den Tillaar, R., & von Heimburg, E. (2017). Comparison of different sprint training sessions with assisted and resisted running: Effects on performance and kinematics in 20-m sprints. Human Movement, 18(2), 21–29. https://doi.org/10.1515/humo-2017-0013

Xu, K., Jukic, I., Cross, M. R., Hicks, D. S., Yin, M., Zhong, Y., Tang, W., Li, Y., Liang, Z., Wang, R., Morin, J.-B., & Girard, O. (2025). Effects of resisted-sprint training on sprint performance and mechanics: A systematic review and meta-analysis focusing on load magnitude. Scandinavian Journal of Medicine & Science in Sports, 35(12), Article e70182. https://doi.org/10.1111/sms.70182