Návrat k pohybu a sportu po transplantaci kostní dřeně: případ Petra Svobody

Návrat k pohybu a sportu po transplantaci kostní dřeně: případ vícebojaře Petra Svobody

Abstract

Cílem této případové studie je nabídnout zkušenosti a detailní záznamy z tréninku sportovce po transplantaci kostní dřeně v důsledku akutní lymfoblastické leukémie (ALL), a to na případu sportovce Petra Svobody.

Text sleduje průběh a kontext celého případu z pohledu trenéra: od hospitalizace, přes transplantaci, opětovného zahájení každodenního pohybu v červnu 2025 až po symbolický návrat k závodění v červnu 2026. Zaměřuje se především na tréninkové okolnosti při zvažování konsekvencí život ohrožujícího onemocnění a náročné léčby.

V první části text poukazuje na řadu náročných okolností, které předcházely návratu k pohybu, a které nemusí být na první pohled zřejmé. Nabízí důležité detaily léčby jako odpověď na zkratkovitost, jakou může působit Petrův návrat ke sportu v médiích nebo na sociálních sítích. Příspěvky na sociálních sítích neodkrývají každodenní zápolení, únavu, špatné stavy, psychickou náročnost, nebo naopak řadu kladných momentů, které tento případ nabízí.

Ve druhé části se text zaměřuje na strukturovaný přehled zvolených tréninkových principů, tréninkové zátěže, konkrétních cvičení, včetně videí. Uveden je i přehled OTU a absolvované tréninkové zátěže. Závěrem text úvádí několik dalších postřehů k celému procesu.

Je třeba zdůraznit, že se jedná o specifický případ, nikoliv o obecný návod. U podobně závažných onemocnění je nutné důkladně zvážit každý případ individuálně. Přesto mohou mít popsané zkušenosti uplatnění pro jiné případy návratů po více či méně náročných onemocněních a zraněních. Text vychází z objektivních ukazatelů, zároveň je ale psaný s osobním vhledem chcete-li zaujetím přistupujte k němu s tímto ohledem. Text je vydaný se schválením Petra Svobody a po jeho editaci.

Základní časová osa

Pro lepší orientaci v případu uvádíme nejprve časovou osu, jak postupovala nemoc a návrat k pohybu a následně k atletickému tréninku:

2024

• Listopad – diagnóza akutní leukémie, hospitalizace na ÚHKT, první vlna chemoterapie
• Prosinec – vyhodnocení první vlny s neideálními výsledky, nasezen silnější blok chemoterapie, indikace k transplantaci kostní dřeně

2025

• Leden – 3. 1. 2025 – MRD negativní – žádná nemoc v těle, zvažování transplantace; propuštění do domácí péče
• Leden – 13. 1. 2025 – potvrzení nutnosti transplantace, v registru dárců objeveni dva shodní dárci (Polsko a Německo)
• Leden – hospitalizace dle plánu od 17. 1. 2025, tzv. konsolidační pobyt, 21 dní chemoterapie
• Únor – domácí péče
• Březen – od 11. 3. 2025 hospitalizace, 20. 3. transplantace kostní dřeně
• Duben – propuštění do domácí péče
• Červen – první diskuze a dohoda o tréninku po základní rekonvalescenci
• Červenec – návrat ke každodennímu pohybu
• Srpen – pokračuje rekonvalescence, každodenní pohyb, nárůst aktivního pohybu
• Září – začátek postupného strukturovanějšího tréninku
• Říjen – začátek pracovní spolupráce pro ČAS

2026

• Leden – prohloubení pracovní spolupráce pro ČAS
• Březen – rok od transplantace, postupná úprava tréninku
• Červen – poprvé od transplantace trénink v tretrách a příprava na soutěž

Nemoc a kontext případu

Akutní lymfoblastická leukémie (ALL) je zhoubné onemocnění krvetvorby, při kterém se v kostní dřeni nekontrolovaně množí nezralé krvinky neschopné správné funkce. Tyto buňky vytlačují normální krvetvorbu, a tělu tak začnou chybět zdravé bílé krvinky, červené krvinky i krevní destičky. Bez včasné léčby může tento stav vést k život ohrožujícím infekcím, sepsi, krvácení nebo selhání orgánů. ALL leukémie postihuje především děti, objevuje se však i u dospělých. Projeví se v podstatě ze dne na den a znamená zásadní zásah do života.

Petra Svobodu postihly komplikace zdravotního stavu na soustředění v Tatrách v říjnu roku 2024. V té době táborský atlet plánoval přechod do Prahy do skupiny Romana Šebrleho, aby se plně zapojil do desetibojařské přípravy a pokračoval ve snaze stát se dospělým vícebojařem. Během soustředění ale postihly Petra zdravotní komplikace s dýcháním a nestandardní únava. Petr se před odletem na navazující soustředění naštěstí rozhodl vyhledat lékaře, kteří zachytili rychlý nástup akutní leukémie.

Zpráva o vážném onemocnění mne silně zasáhla. S Petrem se známe od jeho žákovských let, kdy soupeřil i s mými svěřenci. Navíc Petrova trenérka, Tereza Molvová, se mnou později pracovala na Českém atletickém svazu. Petra jsme také měli zařazeného v programu na podporu talentovaných sportovců do 22 let. Petr v té době již absolvoval dva starty na Mistrovství světa do 20 let a Mistrovství Evropy do 20 let.

Brzy po obdržení zprávy o onemocnění jsme si s Petrem volali. Chtěl jsem ho hlavně povzbudit a také zjistit detaily k nemoci a dalšímu předpokládanému průběhu. Slíbil jsem mu, že ho podpořím, jak to z mé strany půjde. Symbolicky jsme tedy Petra drželi v talentovém programu Českého atletického svazu (ČAS) i v roce 2025, kdy už řešil rekonvalescenci po náročné léčbě. Podpora se Petrovi dostávala z mnoha stran. V nemocnici měl četné návštěvy, a tak jsem se za ním osobně do nemocnice vydal až poté, kdy odezněla první vlna četných návštěv.

Moje nakonec jediná návštěva za Petrem na ÚHKT (Ústav hematologie a krevní transfuze) proběhla 1. 12. 2024. Zrovna dokončoval první vlnu chemoterapie, ani ne měsíc po diagnóze. Měl jsem přinést hlavně dobrou náladu, jak mi psal ve zprávě. Já jsem chtěl Petrovi dát ještě naději, vizi. Právě tam jsme se poprvé bavili o možném návratu ke sportu. Slíbil jsem mu, že až se bude moct ke sportu nebo atletice vrátit, rád mu pomůžu. Neměl jsem ani tak na mysli přímé trénování, jako spíše koordinaci a konzultaci celého návratu. I když jsem v té době ještě neznal všechny detaily nemoci a její léčby, věděl jsem, že návrat nebude lehký a bude vyžadovat specifický přístup nejen k tréninku, ale také primárně celé rekonvalescenci po vážné nemoci. Petr se v té době k celé věci stavěl velmi pozitivně. Věřil, že se brzy ke sportu vrátí, že nemoc zvládne. Toto pozitivní nastavení, někdy až naivně optimistické, bylo zásadní pro zvládnutí nemoci i následný rekondiční trénink.

I návraty po běžných delších nemocech jsou často náročné, natož pak po léčbě akutní leukémie. Když bylo rozhodnuto o transplantaci kostní dřeně, bylo jasné, že vše bude ještě náročnější. Důvodem je hlavně samotná léčba, která je pro tělo mimořádně zatěžující a o jejíž principy jsou popsané dále. Už v té době měl ale Petr nastudované případy různých sportovců, kteří se dokázali po transplantacích různého druhu vrátit ke sportu. Atletika byla jeho život a vidina, že se jednou vrátí mu dávala cíl a sílu vše lépe zvládat.

Geneze tréninkové spolupráce

První setkání po transplantaci

Podruhé jsme se o možnosti návratu bavili až po transplantaci kostní dřeně. K té nakonec došlo, když po předchozí léčbě, které bohužel neměla patřičnou účinnost. Datum transplantace je pro Petra v podstatě druhým narozením. Transplantace byla v daném průběhu léčby zásadním krokem a představovala klíčovou šanci na dlouhodobou kontrolu onemocnění.

Asi tři měsíce po transplantaci jsme se s Petrem potkali na Mistrovství republiky ve vícebojích v Benešově. Petra tam pozval David Bor (vedoucí soutěžního oddělení ČAS, který Petra znal osobně z Tábora), aby komentoval část závodu. Byl to ikonický moment. Petr komentoval závod mužů, svých dřívějších tréninkových parťáků a kamarádů. Vícebojaři se v Čechách všichni znají a podporovali Petra od začátku nemoci. Když Petr komentoval jejich výkony, bylo cítit, jak si to kluci užívají a zároveň, že se snaží ze sebe vydat maximum. Jako by skákali, vrhali a běhali i za něj. Závod měl díky jeho komentáři velký náboj i vtip. Petr si mohl dovolit – na rozdíl od jiných komentátorů – i osobnější komentáře. Po závodě navíc vznikla fotografie, která vyjadřuje následky Petrova onemocnění.

Díky tomu, že jsem se na stejném mistrovství pohyboval jako trenér, mohl jsem Petra sledovat. Byl slabý, hubený, pobledlý. V některých momentech se mu třáslo celé tělo, viditelně oslabené dlouhou nemocí. Bylo to znát i na hlasu, který se mu místy chvěl. V jedné z přestávek jsme spolu probírali návrat ke sportu. Ptal se mě na můj názor, jak postupovat. Zaznělo hodně otázek, kterých bylo v té době více než odpovědí. Petr asi nečekal, kolik věcí bude potřeba zvažovat v tomto smělém plánu. Co bylo jasné, tak Petrova touha se vrátit.

Trenérská role v kontextu celého případu

Mou trenérskou roli jsem od začátku vnímal jako „tu poslední“ v celém procesu. Zásadní roli hrál Petrův zdravotní stav a naštěstí dosud relativně dobré přijetí dárcovského štěpu. Dále lékaři a sestry, kteří se o něj a celou léčbu starali a nadále prováděli pravidelné kontroly. Nenahraditelnou roli měla rodina, která mu poskytla veškerou možnou podporu. A nešlo by to bez Petrovy vlastní touhy se ke sportu vrátit. Od první diagnózy se Petr k celé léčbě stavěl neuvěřitelně pozitivně, a to navzdory mnoha náročným situacím, které ho potkaly. Na konci toho všeho teprve stála naše-moje snaha navrátit Petra do sportovního života.

Mou roli jsem od nejprve vymezil na řešení Petrova fyzického stavu a jeho zlepšení. To se postupně rozšířilo na řadu dalších oblastí, a to ohledem na kontext celé nemoci, léčby a rekonvalescence. Okolností, které zasahovaly do Petrova „fyzického stavu na tréninku“ bylo totiž podstatně více než u běžného sportovce. Společně jsme řešili nejen trénink a konkrétní cvičení, ale s různou četností také cestování, fyzioterapii, medikaci, doplňkový pohyb, mimo tréninkové aktivity, zapojení se do aktivního života. Na to se zaměřuji dále.

Otázky k návratu po transplantaci

Na základě diskuze s Petrem k návratu ke sportu jsem mu zaslal několik bodů a otázek. Uvedl jsem tam také můj názor, jak by se pravděpodobně mělo postupovat, co se týká tréninku. Vše v původní verzi (sepsáno s názvem „Petr Svoboda – návrat ke sportu“, 16. 6. 2025) zde:

„Otázky pro lékaře, pokud bude relativně v pořádku a bude možné postupovat více k pravidelnému pohybu/sportu:

• Lze stanovit moment, kdy je možné se postupně vrátit k pravidelnému pohybu?
• Je sport obecně z nějakého hlediska rizikový faktor vzhledem k možné recidivě?

Jde tedy spíše o to, aby v důsledku sportování nebylo tělo zbytečně přetížené natolik, aby došlo k nějakému výraznému snížení imunity či třeba vážnému zranění. Což by ale při postupném návratu neměl být problém.

• Může mít případné zranění – svalové, vazivového ap, kostní (zlomenina) vliv na postup léčby/rekonvalescence?
• Jaký je doporučený postup při návratu k fyzické aktivitě?
• Jaká mohou být rizika při návratu k pravidelné fyzické aktivitě?
• Nakolik ovlivnila léčba (chemoterapie, imunoterapie) vnitřní prostředí a orgány a které? Srdce, játra, ledviny, trávicí ústrojí.
• Nakolik ovlivnila léčba funkci pohybového aparátu? (Svaly, vazivo, kosti)
• Může být z tohoto pohledu vhodnější začínat např. sportováním, kde je menší strukturální zátěž (kolo, plavání, aktivní chůze s holemi, běh s holemi, běžky)? Předpokládám, že logická odpověď je, že asi ano a postupovat standardně postupným navýšením zátěže a náročnosti cvičení.

Je vhodné pro jistotu pravidelně absolvovat po návratu ke sportu nějaké testy sportovní prohlídky? Nebo je to třeba už pokryté de facto sledováním samotné nemoci?

• EKG
• Zátěžové testy (třeba upravené, lehčí)
• Interní markery (krev, moč)

Může být nějaká forma pohybu / sportu více riziková?

Jaké zatížení je v úvodu nejvhodnější a proč?

• Je vhodnější spíše kondiční zatížení obecné? Nebo silové? Nebo vytrvalostní? Anaerobní/aerobní? Nebo je to jedno a jde pouze o fyziologické účinky/preference? Je lepší nejprve posílit skelet a potom kondici (např. kratší cvičení bez velké fyziologické zátěže)?

Jsou v ČR nějací pacienti, o kterých víme, že se systematicky vraceli ke sportu? Lze je kontaktovat?

• Bylo by poučné znát jejich příběh. Zda se během návratu potýkali s nějakými problémy. Jak to řešili? Jaké mají zkušenosti?
• Existují případy návratu k vysoké sportovní úrovni po podobné léčbě ve světě? Jak postupovali?

Jak bych postupoval dále směrem k návratu ke sportování:

Konzultovat s lékaři výše uvedené. Ve chvíli, kdy dají zelenou k postupnému návratu, tak k dalším krokům.

Konzultace se sportovním lékařem + trenérem, který bude mít dohled nad celým sportovním režimem.

Domluvit si trenéra, který bude hlídat celkový stav a konzultovat s dalšími zahrnutými:

• Trenér
• Fyzioterapeut
• Případně Spolupracující trenéři
• Lékař (onkolog + sportovní)

Stanovit si opravdu dlouhodobý a postupný plán zatížení. Cca 4týdenní cykly x 1-2 roky. Vždy s vybranými aktivitami a kontrolovaným objemem. Můj předpoklad je, že první cca půl rok by byl ideální režim tak:

• 3x týdně cca 60 min lehčí aktivity,
• 1x – 2x týdně fyzioterapeutická cvičení
• Doplňková cvičení denně 20–30 min.
• Plus běžný pohyb samozřejmě.“

Petr brzy sehnal odpovědi ošetřující lékařky. Odpovědi byly velmi pragmatické, zároveň realistické. Obsahovaly řadu neznámých i některá dostatečně konkrétní doporučení:

ÚHKT: Odpovědi ošetřující lékařky

Transplantace kostní dřeně (SCT) je velký zásah do organizmu. Komplikace po léčbě vznikají často náhle, stav se může měnit ze dne na den. Nyní je prioritou monitorace stavu onemocnění (kontrola tzv. remise), funkce transplantovaného štěpu (hodnoty krvinek), rozvoje komplikací – zejména reakce štěpu proti hostiteli, která se může rozvinout i po delší době od transplantace a ovlivnit orgány jako kůže, klouby, svaly, šlachy, sliznice, játra, plíce atd. (nejtěžší forma vzniká u cca 60 % pacientů, s různou lokalizací a intenzitou).

Dalšími komplikacemi můžou být infekce související s užíváním imunosupresiv a nedostatečnou funkcí imunitního systému po transplantaci (rekonstituce imunity trvá obecně 2–3 roky). Pacienta čeká očkování, se kterým se začíná nejdříve 7–8 měsíců po SCT. Proto budu psát pouze o ideálním stavu, kdy se nemoc po transplantaci nevrátí, neobjeví se těžší reakce štěpu proti hostiteli (která léčba vyžaduje zvýšení imunosupresiv a nasazení kortikoidů – a s tím souvisí rozvoj nežádoucích účinků ve smyslu otoků, oslabení svalstva, náchylnosti k infekcím atd.) a bude možno pozvolna vysadit imunosupresiva.

V případě, že pacient nemá žádné závažné komplikace, je rekonvalescence velmi pozvolná a velmi individuální, nelze generalizovat. Obecně:

- 3 měsíce po SCT – nejvyšší nedostatečnost imunity, většinou je fyzická aktivita velmi omezená a doporučuje se pouze aktivita jako procházky (lze pozvolna prodlužovat) a event. fyzioterapie (rehabilitace), dechová cvičení. do půl roku po SCT pozvolné zvyšování zátěže, doporučuje se chůze, plavání, rotoped, velmi lehké posilování. Nedoporučuje se žádný cílený sportovní trénink.
- 6–12 měsíců po SCT – lze se velmi pozvolna vracet ke sportům, kontaktní sporty a sporty s rizikem úrazu nebo infekce nejsou doporučovány. Doporučují se základní silová a koordinační cvičení, práce na pohyblivosti, stabilitě středu těla. Cvičení bez velké zátěže a dopadu. Možný lehký běh.

- 1 rok po SCT – možný pozvolný návrat k plné zátěži – k specializovanému tréninku, pod odborným vedením. Návrat k tréninku, na jaký je sportovec zvyklý, až zhruba po 1,5 roce. Vhodné aktivity v prvním roce: jízda na kole, chůze, plavání, lehké posilování s vlastní vahou, protahovací cvičení. Nevhodné aktivity v prvním roce: běh na dlouhé vzdálenosti, těžké posilování, kontaktní sporty, sporty v kolektivu, veřejné bazény, fitness centra.

Návrat k původní úrovni lze očekávat pouze za podmínky, že je pacient bez komplikací a až po dlouhé rekonvalescenci, nejdříve tedy po 1–2 letech po SCT. Vzhledem k výše uvedenému a k pravidelným kontrolám v ÚHKT není aktuálně potřeba plánovat zvláštní sportovní prohlídky ani zátěžové testy. Otázka se může otevřít opět po roce od transplantace a vše se bude řídit aktuálním stavem pacienta.

Osobně neznám žádného vrcholového sportovce, který absolvoval transplantaci kostní dřeně, znám ale mnoho pacientů, kteří žijí kvalitní život bez komplikací a funkčního omezení, tudíž je potřeba doufat, že to bude i v tomto případě.“

Po výměně uvedených zpráv jsme si s Petrem volali, probrali jsme okolnosti a dohodli se, že spolu začneme trénovat. Při sestavování programu jsem vycházel také z uvedených doporučení ÚHKT.

Jaké byly cíle?

1. Návrat k pravidelné fyzické aktivitě
   Vrátit Petra do pravidelné fyzické aktivity, a to dle aktuálních možností. Sport byl a je pro Petra v životě zásadní. Primární cíl je tedy vrátit Petrovi do života jeho největší radost. Zároveň se mělo jednat o jakousi normalizaci k původnímu každodennímu nastavení pro tělo i mysl. A pokud by se ukázalo, že je to možné, tak postupovat směrem k návratu k soutěžení v atletice.
2. Fyzické a psychické zdraví
   Sport-pohyb měl sloužit jako základní preventivní prostředek jiných obtíží. S uvážením rizik náročné rekonvalescence jsme se shodli, že lepší je tělo silnější jak po fyzické, tak psychické stránce. Dobrá kondice před leukémií byla jedním ze zásadních faktorů, díky kterým Petr snášel a vydržel relativně v pořádku celý průběh léčby. Být v horší kondici na začátku, celý zásah by byl pro tělo pravděpodobně destruktivnější. Je zřejmé, že právě v oblasti psychického zdraví, sehrál trénink v tomto případě důležitou roli.
3. Socializační cíle
   Trénink tak měl nabídnout prostředí, kde bude Petr atlet – nikoliv „ten s leukémií.“ Navíc po dlouhé nemoci, která s sebou chtě nechtě nese velké osamění, byl trénink ve skupině důležitým společenským bodem. Na tréninku jsem ho víceméně řešil jako každého jiného sportovce. Každého svěřence se ptám na jeho stav (bolístky, zranění, nemoci, zdraví, pohodu) a pak trénujeme, alespoň zde se tedy nevymykal. Petrova přítomnost na tréninku navíc dávala zamyšlení ostatním ze skupiny nad vlastním tréninkovým nasazením. Petr samozřejmě tréninkově nezvládl vše, co ostatní, ale jeho pozitivní nastavení bylo příkladem pro všechny.

Léčba akutní leukémie, její následky a vliv na trénink

Postup léčby

Před zahájením tréninku bylo nutné zvážit okolnosti proběhlé léčby. Ta v Petrově případě odpovídala standardní logice léčby ALL, tedy postupnému dosažení remise, následnému snížení rizika návratu onemocnění, a nakonec transplantaci krvetvorných buněk. Po stanovení diagnózy následovala intenzivní chemoterapie, jejímž cílem bylo co nejrychleji potlačit leukemické buňky v krvi a kostní dřeni a obnovit normální krvetvorbu. V lednu 2025 pak proběhla další plánovaná fáze léčby, zahrnující druhou vlnu chemoterapie a imunoterapii. Petrův stav po prvních vlnách chemoterapie a následky této léčby vystihuje video z vertikálního výskoku z ledna 2025.

Vzhledem k dalšímu průběhu byla následně indikována transplantace kostní dřeně. K té nemusí vždy dojít. Odezva Petrova těla na dosavadní léčbu ale pravděpodobně nebyla dostatečná, a proto lékaři rozhodli o variantě transplantace. Té předcházela přípravná léčba, která je pro organismus mimořádně zatěžující, protože má za cíl potlačit původní nemocnou krvetvorbu a připravit tělo na přijetí dárcovského štěpu. Tato fáze byla pravděpodobně jednou z nejtěžších.

Samotná transplantace pak spočívá v podání krvetvorných buněk od dárce, které mají obnovit krvetvorbu pacienta a zároveň přinést nový imunitní systém schopný podílet se na kontrole případných zbytkových leukemických buněk. Po transplantaci následuje dlouhé období rekonvalescence, během něhož se sleduje přijetí štěpu, obnova krvetvorby, stav imunity a možné komplikace. Mezi nejdůležitější patří infekční komplikace, reakce štěpu proti hostiteli a nežádoucí účinky imunosupresivní léčby. Sleduje se tedy především postupná obnova celého organismu po dlouhé a velmi zatěžující léčbě.

Léčba z pohledu tréninku

Z pohledu budoucího sportovního zatížení bylo podstatné, že léčba ALL nezasahuje pouze samotnou leukémii, ale i řadu zdravých tkání a systémů. Chemoterapie a přípravný režim před transplantací vedou k výraznému úbytku svalové hmoty (jen za prvních 57 dní hospitalizace došlo k úbytku váhy o 12 kg), poklesu síly, zhoršené toleranci zátěže, anémii, celkové únavě a pomalejší regeneraci. Zároveň mohou zatěžovat orgány důležité pro fyzický výkon, zejména srdce, plíce, játra, ledviny a trávicí systém. Po transplantaci se k tomu přidává dlouhodobě oslabená imunita, riziko infekcí, možné projevy reakce štěpu proti hostiteli a vliv imunosupresiv či kortikoidů na svaly, kosti, metabolismus a psychický stav. Návrat k tréninku proto nebylo možné chápat pouze jako postupné zvyšování kondice, ale jako opatrnou obnovu celkové funkční kapacity organismu.

Medikace

Transplantace kostní dřeně neznamená konec léčby. Ta je dlouhodobá a v mnoha případech celoživotní. Cílem navazující léčby je držet nemoc pod kontrolou. K tomu slouží mimo jiné také různě dávkovaná medikace. Po celý první rok spolupráce byl Petr v podstatě stále pod medikací. Ta významně ovlivňovala jeho stav, regeneraci i trénink.

Kortikoidy

Cílem podávání kortikoidů po transplantaci kostní dřeně je hlavně tlumit nežádoucí imunitní reakci, především GVHD (viz níže). Jejich dávka se během léčby ideálně postupně snižuje, častěji ale kolísá, tedy upravuje se podle klinického stavu. U Petra došlo k úpravě dávek několikrát během roku. Lékaři zvyšovali dávku prakticky vždy, když se projevil jakýkoliv podezřelý tělesný projev (svědění kůže, svědění krku, teplota, střevní potíže, výsledky testů), který by mohl souviset s GVHD. Problém s kortikoidy je, že zakrývají běžné fyziologické reakce – maskují únavu a dodávají pocit energie. Což je v kontextu tréninku zásadní ukazatel.

Petr se častokrát projevoval nečekaně energicky. Brzy ale sám začal rozpoznávat, kdy je jeho stav významněji ovlivněn zvýšenou dávkou kortikoidů a kdy spíše jinými vlivy (tréninkem či únavou z jiných vlivů). Z trenérského pohledu bylo důležité a zároveň náročné držet nízké tréninkové zatížení, protože u běžného sportovce bychom při aktivním projevu (např. v rámci jednoho z přeběhů překážek) bez obav pokračovali v tréninku dále.

Někdy jsme tak byli v situaci, kdy jsem trenérsky končil Petrův trénink, i když on se cítil dobře. Postupně jsem se naučil vnímat jeho únavu a stav v delším horizontu. U běžného sportovce zvažujeme obvykle vliv tréninku a následnou regeneraci v řádu několika dnů. U Petra jsem postupně začal přemýšlet v řádu týdnů. Jak vypadal dva týdny zpět? Jak bude po dnešním tréninku a tréninku za dva dny vypadat za týden?

Imunosupresiva

Cílem imunosupresiv po transplantaci kostní dřeně je hlavně udržet imunitní reakci pod kontrolou, aby dárcovské imunitní buňky nezačaly poškozovat tělo příjemce. Ovšem, jak z názvu vyplývá, imunosupresiva také snižují obranyschopnost těla, a tedy zvyšují riziko infekcí.

Zejména do roku od transplantace byl Petr dost obezřetný ve vlastní hygieně, ohledně pohybu mezi větším počtem lidí, dosud necestuje veřejnou dopravou, vyhýbal se delším pobytům v chladu. Tréninky jsme hlavně zpočátku absolvovali dříve odpoledne, aby v tréninkové hale bylo co nejméně lidí (a klid na trénink). V zimních měsících jsme kvůli riziku nachlazení trénovali prakticky výhradně uvnitř (pohybu venku si Petr při dobrém počasí rád dopřával sám i jindy).

Preventivní antivirotika, antimykotika a antibiotika

Cílem této medikace je snížit riziko infekce v době nejvíce oslabené, potlačené imunity. Jejich dávky se postupně snižovaly, nicméně určité dávky antivirotik a antibiotik přetrvají, dokud budou nasazena imunosupresiva. Nežádoucí účinky mohou být různorodé, ale zejména různou měrou zatěžují vnitřní orgány.

Není to úplný výčet medikace, kterou Petr přijímal, ale už z tohoto základního mixu je zřejmé, jak významný vliv měla na jeho vnější projev a nakolik v některých fázích zakrývala reálný stav. Zejména v prvním půl roce zažíval velké výkyvy v souvislosti s dávkováním kortikoidů. I proto jsem měl z nasazení jakéhokoliv tréninku respekt, stejně jako jsem se v duchu vždy obával, aby to Petr nepřehnal, když jel na kolo, šel na procházku do hor apod. Mimo jiné z pohledu běžného atletického závodění by bylo/bude nutné získat terapeutickou výjimku na některé z podávaných farmak.

Očkovací rámec

K medikačnímu režimu se postupně přidala také nutnost obnovy imunity a ochrany proti infekcím prostřednictvím nového očkovacího schématu. Imunitní systém po transplantaci je výrazně oslabený a řadu dříve získaných obranných mechanismů si musí vybudovat znovu. V tomto smyslu se pacient po transplantaci někdy přirovnává k novorozenci, protože jeho imunologická paměť a ochrana proti běžným infekcím mohou být významně snížené.

Petr absolvoval ve sledovaném období čtyři očkování. Po každém očkování jsme s ohledem na trénink předpokládali alespoň 2 dny volna. V jednom případě navazoval cca 3-4 dny po očkování nežádoucí chřipkový stav – zimnice. V jednom případě byly následující cca 2 dny ovlivněny velkou únavou. V obou případech naštěstí nebyly následky delšího rázu. Z preventivních důvodů to však znamenalo dalších několik dní bez fyzické aktivity. Ve dvou případech jsme nezaznamenali nežádoucí reakce.

GVHD

Jedním z nejvíce sledovaných faktorů po transplantaci kostní dřeně je tzv. GVHD (Graft-versus-Host Disease, neboli reakce štěpu proti hostiteli). Je to vážná komplikace po alogenní (tj. pocházející od jiného jedince stejného druhu) transplantaci krvetvorných buněk, při které imunitní buňky dárce rozpoznají tkáně příjemce jako cizí a začnou je napadat. Nejčastěji postihuje kůži, trávicí trakt, játra, sliznice, oči, plíce nebo pohybový aparát a může významně ovlivnit rekonvalescenci i návrat k fyzické zátěži. GVHD je také jedním z důvodů postupného snižování medikace za pravidelné lékařské kontroly. Lékaři sledují, jak tělo přijímá štěp. Jakmile pozorují nestandardní projevy orgánů, upravují medikaci.

Projevy GVHD

U Petra se GVHD projevilo výrazněji dvakrát:

1. První závažnější reakce se projevila v lednu 2026. Nejprve se jednalo o nespecifickou bolest břicha, následně střev. Po navýšení medikace naštěstí projevy ustaly a v dalším průběhu se neobjevily. Jednalo se o nepříjemnou situaci, zejména protože zprvu nebylo zřejmé, je-li původem bolesti GVHD nebo jiná infekce apod. Interní projevy bolesti se reflektovaly také na svalovo-vazivovém obalu břicha, kde Petr v návaznosti řešil ztuhlé svaly a blokaci trupu s fyzioterapeutkou.
2. Druhý, déletrvající projev byla nepříjemná vyrážka na kůži, která se projevila hlavně v oblasti rukou, předloktí, loketních jamek, v okolí krku. V kontextu možných vážnějších projevů GVHD je vyrážka nepochybně jedním z méně vážných projevů. I na ni ale lékaři reagovali několikrát úpravou medikace – kortikoidů i imunosupresiv. Projevy se zhoršovaly s obecně větší zátěží (kombinace cestování, tréninku, práce či dalších odpovědností) a také na slunci – což mělo praktické důsledky pro trénink na jaře a v létě 2026, kdy bylo třeba minimalizovat pobyt na slunci.

Fyzioterapie

Základní problémy

Pravidelná fyzioterapie byla zásadní pro celý proces. V první fázi byla fyzioterapie důležitá z preventivně-rekondičních důvodů:

• Celková ztuhlost a sníženou pohyblivost, která následovala po měsících minimální fyzické aktivity. Fyzioterapie měla určit nejproblematičtější momenty a postupně je řešit.
• Tělo bylo poznamenané významnou svalovou atrofií. Mimo jiné fyzioterapie pomohla určit primární oblasti, které bylo nutné posílit.
• Po intravenózních kanylách měl Petr citlivé a ztuhlé zejména specifické oblasti třísel a ramene (v oblasti, kde měl kanyly zavedené). Obě oblasti měly tendenci jít do křeče či ztuhlosti, která se pak řetězila do dalších oblasti (zejména trup a žebra).
• Fyzioterapie byla pro Petra zároveň dalším tréninkem s podstatně menšími nároky na energii a strukturální zatížení – v jeho stavu se jednalo v podstatě o plnohodnotnou jednotku.

Akutní fyzioterapeutické problémy

Z akutnějších důvodů, které bylo třeba řešit, se během roku objevily:

• Bolesti a velká citlivost lýtek se projevily zejména bolestí, citlivostí, pocitem „kamenění“, ztuhlostí po úvodních měsících pohybu na přelomu listopadu a prosince 2025. Byl to pravděpodobně následek kombinace více faktorů, které se nepodařilo dobře předjímat. Zejména brzké zapojení drobnějších rytmicko-sprinterských cvičení, jejichž celkový objem (nikoliv objem v rámci jednoho tréninku) byl pravděpodobně pro tělo příliš velkým kontrastem proti dlouhé době, kdy byla tato oblast v nečinnosti.
• Zablokovaná žebra a trupu jsme řešili opakovaně, a to v důsledku tréninku (zatuhlost po posilování), běžného pohybu (delší pobyty v autě, špatné vyspání) i nemoci (např. v návaznosti na bolesti břicha). Již z minulosti přetrvávaly u Petra některé špatné pohybové stereotypy v oblasti ramen a prsních svalů. Během roku se podařilo na této oblasti významně zapracovat.
• Bolesti břicha, které měly sice spíše interní příčinu, ovšem logicky se projevily i stažením svalů celé oblasti.
• Zablokovaná oblast kostrče a SI skloubení, které vyžadovaly odblokování. Důvodů mohlo být více, mimo jiné např. častá jízda automobilem.
• Bolest nártu, která byla naštěstí velmi krátká a brzy odezněla.

Řešené problémy naštěstí nebyly nějak vážné. Nejproblematičtější byla bolest lýtek, která nakonec odezněla, i když to trvalo déle. Ze subjektivního trenérského pohledu byl problém u Petra v tom, že spouštěče bolesti byly podstatně menší a běžnější, než jak by tomu bylo u zdravého sportovce. Zároveň jeho tělo na každý problém reagovalo výrazněji. Stejně tak rekonvalescence trvala déle než u běžného sportovce. I sám Petr byl opatrný. Jakákoliv nestandardní bolest byla nežádoucí během celého procesu z výše uvedených důvodů. Při jakékoliv pochybnosti bylo nutné raději trénink zkrátit, upravit či vynechat.

Pravidelnou fyzioterapeutickou spolupráci si Petr dohodl s fyzioterapeutkou Petrou Kuželkovou, kterou dobře znal z působení v Táboře. Frekvenci návštěv se snažil držet jednou týdně v úvodu, později byla frekvence menší, ale přesto pravidelná. Další drobnější akutní problémy řešil Petr několikrát také s pražským fyzioterapeutem Michalem Drahotou, který Petra také znal z mezinárodních akcí a dřívější spolupráce. Petr mě vždy informoval o tom, co na konkrétní fyzioterapii řešili a jaká z toho plynula doporučení. Obecně mám k fyzioterapeutům, se kterými spolupracujeme velkou důvěru, a tak jejich návrhy pro trénink respektuji a několikrát jsem s nimi přímo Petrův případ konzultoval.

Vše zlé je ale pro něco dobré. Petr měl možnost díky pravidelné fyzioterapii zapracovat na některých slabinách, které ho limitovaly i dříve. Zejména mobilita kyčlí, zapojení hýždí, zapojení středu těla, kontrola těla. Po roce pravidelné fyzioterapie a samozřejmě vlastního cvičení Petr cítil podstatné zlepšení v celkové mobilitě a pohyblivosti. Zlepšené rozsahy se projevily zejména v oblasti třísel, bedro kyčelní oblasti, a prozatím absencí svalových problémů. Za 42 týdnů od září 2025 do června 2026 absolvoval Petr 22 fyzioterapeutických cvičení. To je více než jedna fyzioterapie za dva týdny, což je nadstandardní pravidelnost i v kontextu zdravé sportující populace. Je důležité také říct, že Petr měl obecně velmi proaktivní a pozitivní přístup k řešení problémů pohybového aparátu, což celému procesu významně pomohlo.

Mimo tréninkový stres

U všech sportovců je třeba řešit nejen stres tréninkový, ale samozřejmě také další oblasti – školu, rodinnou situaci, práci, cestování, základní znalosti o osobním životě atd., které mají vliv na přijetí tréninku. U Petra jsem řadu momentů řešil podstatně více v kontextu tréninku. Zpočátku ho výrazně zatěžovaly i běžné činnosti. Několikrát se stalo, že hlásil zásadní únavu nebo namožení po relativně běžných a lehkých aktivitách. Později se situace ustálila, ale nadále jsme řešili jeho každodenní momenty vzhledem k tréninku a celkovému stavu, a to zejména:

• Cestování, které Petr řešil hlavně mezi Táborem, kde bydlel, a Prahou, kam jezdil na kontroly, občasné schůzky a na tréninky. Nicméně právě kvůli relativní náročnosti cestování byl nakonec poměr tréninků v Táboře a Praze cca 1:1. Mnohokrát jsme raději zvolili variantu trénink v Táboře bez trenéra než variantu v Praze s trenérem, ale i s cestou.
• Velkým zásahem do tréninkového režimu byly dvě moderátorské akce – komentování MČR ve vícebojích v hale i venku, ke kterému ho oslovil David Bor (vedoucí soutěžního oddělení). Komentování bylo samozřejmě také součástí snahy udržet Petra v kontaktu s disciplínou a partou, kterou musel kvůli nemoci opustit. V obou případech se tedy mísilo to dobré s tím náročnějším. Obě akce byly pro Petra náročně fyzicky i psychicky. Před akcemi jsem proto volil volnější režim. Po obou akcích následovala i tak dle očekávání velká únava, a tedy dny volna.
• Další mediální spolupráce, veřejná vystoupení a různé happeningy, které Petr během roku absolvoval. Díky jeho příběhu a pomoci od různých nadací absolvoval několik dobročinných akcí, focení apod. Absolvoval také několik natáčení či třeba podpisovou akci pro děti na atletice.

Je důležité říct, že přes to, že tyto akce znamenaly z pohledu tréninku možná zbytečnou zátěž, tak zároveň byly důležité, a to nejen pro něj samotného. Zejména Petrova angažovanost v projektech okolo dárcovství kostní dřeně byla velmi inspirativní a má dosud velký lidský přesah.

Návrat k pohybu a trénink

Návrat k pohybu: červenec a srpen 2025

První dva měsíce, červenec a srpen, si Petr řídil sám podle základních vodítek, která jsem mu poslal. Jakýkoliv systematický či náročnější trénink v tu chvíli nedával smysl, dokonce ani nebyl možný. Po měsících bez pohybu se tělo muselo adaptovat nejprve na běžnou zátěž. Petr reálně řešil únavu ze dne na den. Stav i síly se často měnily i během samotného dne. Vliv na to měla také medikace, která ve spojení s různými jinými stresory vytvářela extrémně proměnlivé prostředí.

Tréninkem byly v prvním měsíci běžné procházky, vyjít schody, stát delší dobu na nohou, fyzioterapie. Ze sportovních aktivit hrál Petr pravidelně ping-pong, občas zkusil menší projížďky na kole, základní posilovací a zpevňovací cvičení. O tom, že ani tento základní režim nebyl jednoduchý vypovídají zápisy z tréninkového deníku z prvního týdne:

Cílem letních měsíců bylo tedy začít se zcela běžně pohybovat, načerpat sílu z hezkého počasí (očekávali jsme, že podzim a zima budou náročnější). Důležitým cílem úvodních měsíců bylo také najít si ideální režim dne a začít rozpoznávat, kdy je vhodné jít do lehké zátěže, jak tělo reaguje na zátěž, kolik regenerace potřebuje. Jednoduše naslouchat vlastnímu tělu. Co bylo jisté, že mysl reaguje na pohyb skvěle. Pro Petra byl v této fázi jakýkoliv pohyb osvobozením po mnohaměsíční vynucené nečinnosti.

Petr sám také sledoval HRV (heart rate variability) a klidové tepové frekvence. Tělo se postupně uklidňovalo a hodnoty se vracely do normálu. Údaje mi občas sděloval i v dalších měsících. Díky dlouhodobému sledování již byl schopen rozpoznat souvislost mezi horším měřením obou proměnných a aktuálním stavem a upravil si podle toho denní zátěž.

V srpnu postupně přidával na fyzické aktivitě. Zlepšení fyzického stavu bylo markantní. Fascinující je zpráva, kterou mi Petr poslal 14. 8., ve které bilancoval dosavadní posun:

Ahoj, cítím se teď fakt dobře a mám pocit, že se to posouvá správným směrem. Tenhle týden jsme byli s rodinou v polských Krkonoších a překvapilo mě, co všechno jsem zvládl. Každý den kolem 15 tisíc kroků, v úterý dokonce túra 16 km s tisícem metrů převýšení a tělo to dalo úplně v pohodě, ani jsem z toho nebyl extra rozbitej. Hodně mě potěšily i čísla z Whoopu. Klidová tepovka, která se od začátku léčby držela kolem 80, spadla za poslední tři týdny zpátky na 50–60. Kortikoidy, co beru kvůli lehkýmu GVHD kůže, na to asi nějakej vliv mají, ale stejně mám pocit, že regenerace je teď o dost jinde než třeba před měsícem. V červenci jsem byl jednou týdně na fyziu (hlavně mobilita, zpevnění), k tomu jednou "poska" doma a skoro každej den jsem hrál hodinu stolní tenis a chodil svižnější procházky. Občas tam byly ale furt slabší dny, kdy jsem byl úplně vypnutej. Od srpna už jsem přidal hrazdu – třikrát týdně kratší tréninky do hodiny – a na staďáku jsem si zkusil i pár výběhů schodů. Celkově to vnímám hodně pozitivně, i když si pořád hlídám, abych to hned nepřepálil. Rád bych se ale už stavil u vás na Spartaku a třeba si o tom všem osobně popovídal s tebou. Srpen si myslim, že ještě tak nějak bude nejlepší dojít podle sebe, ale od září bych klidně i minimálně 1x týdně rád dojížděl do Prahy a s někým trénoval.

Ze zprávy je patrné, jak velký vliv na Petra měla medikace překrývající pocity únavy. Horská túra v délce 16 km je náročná i pro zdravého člověka. Důležité bylo, že dostal tělo pravidelně do pohybu, základní zátěže a stav se zlepšoval každým dnem.

První půl rok tréninku (září 2025–únor 2026)

I když po prvních dvou měsících základního pohybu se stav zlepšil, tak ve srovnání se zdravým vrstevníkem byl nadále propastný rozdíl. První trénink, který Petr absolvoval v Praze jsme zachytili na několik videí, která de facto ukazují jeho vstupní stav.

Z výše popsaného průběhu a následku léčby, a také na základě prvních tréninků, jsem měl v prvním půl roce důvodné obavy z mnoha věcí. Nikdo nebyl schopen reálně posoudit, v jakém stavu bylo po léčbě celé vnitřní i vnější prostředí. K jak rozsáhlému poškození či funkčnosti u některých orgánů (ledviny, játra, střeva, plíce, srdce…) došlo ve smyslu odezvy na trénink je v podstatě dosud nejasné. Interní funkce ale umožňují funkci tělesného aparátu a regeneraci-adaptaci, na což jsem musel brát ohled.

Problém byl pochopitelně také stav svalového, vazivového a kosterního aparátu. Rozsah poškození vnějšího pohybového projevu jsem postupně posoudil (i za pomoci fyzioterapie), ale jen částečně. Nikdo není schopen dohlédnout na buněčnou úroveň a kvalitu tkání, které za pohybem stojí (svaly, vazy, vazivové obaly, fascie…). Po léčbě ALL se udává podstatně větší riziko svalových zranění, stejně tak jako náchylnosti k dalším strukturálním zraněním, zejména zlomeninám v důsledku vedlejších efektů celé léčby (osteoporóza, svalová atrofie, anémie, svalová slabost…). Moje obava pramenila také z faktu, že reálně byl Petr bez náročného strukturálního zatížení více než 10 měsíců. I u zdravých lidí, kteří delší dobu netrénovali, zvažujeme moment nasazení náročnějšího speciálního tréninku z obavy před různými zraněními a zbytečným přetížením nadměrným tréninkem. V atletice se nejčastěji po příliš rychlém nárůstu zatížení objevují bolesti achillovek, okostic, kolen, v případě házení pak lokte či ramen.

O to více jsem měl obavy z rychlých pohybů a velké intenzity. Čím vyšší rychlosti, tím vyšší přetížení na celý aparát. Petr má navíc přirozenou tendenci se pohybovat rychle, aktivně, elasticky, což v jeho stavu nebylo úplně žádoucí – alespoň v prvních fázích. Udržet Petra v nižší intenzitě a rychlosti se mi však dařilo jen se střídavými úspěchy. Jeho přirozenost často zvítězila. Ovšem kombinace výše popsaných rizik, a právě brzkého nárůstu rychlejších pohybů, pravděpodobně stála mimo jiné za výše popsanou bolestí lýtek v listopadu a prosinci 2025.

Základní přístup k tréninku první půl rok

Po zvážení výše popsaného jsme zahájili trénink, který měl cca 3-6 měsíců držet následující principy:

• 2x týdně trénink cca 45-60 min dle stavu
  Petr byl zejména v úvodu schopen reálně vydržet do 60 min aktivity, a to s četnými pauzami. Čas zatížení se postupně prodlužoval a zároveň měl velké výkyvy dle aktuální medikace. Hranice jedné hodiny byla však vždy základním rámcem pro skladbu tréninku. V porovnání s ostatními ze skupiny vydržel zpočátku odhadem 30 % aktivity, pokud po určitou dobu trénoval s nimi. Odpočinek si reguloval hlavně sám, spíše výjimečně jsem je udával já. Musel se cítit připraven na další opakování. Naopak, pokud během cvičení cítil, že už je to moc, ukončil jej sám. Každým týdnem se stav zlepšoval.

• 2x týdně základní lehčí pohybová aktivita
  Běžný pohyb (procházka, protažení, ping pong, jóga, posilování vlastním tělem, drobná kompenzační cvičení), který v jsme v této fázi brali de facto jako trénink.Petr ochotně vyhledával drobné rekreační aktivity. Důležité bylo, že přijal tento běžný pohyb jako součást tréninku, včetně protažení, kompenzačních cvičení apod.
  
• Pravidelná fyzioterapie
  Jak bylo popsáno výše, fyzioterapie v podstatě nahrazovala jednu tréninkovou jednotku. Vzhledem k tomu, kolik problematických oblastí Petr po léčbě měl, byla fyzioterapie nezbytnou součástí tréninku.
  
• Nízké fyziologické zatížení
  Cílem bylo nepřetížit oběhový systém a také energetické rezervy vzhledem k nejasné odezvě organismu a jeho regeneraci. Snahou bylo také vyhnout se přehnané svalové únavě.Trénink proto obsahoval zejména malé počty opakování, malé počty sérií.
  
  Např. posilování s vlastní vahou začínal Petr:
  - cca 4-5 cviků x 2-3 série x 4-6 opakování.
  
  Závěrem tohoto období zvládl:
  - 6-8 cviků x 3-4 série x 5-8 opakování.
  
  Obdobně SBC či jakékoliv běhací aktivity cca od 3x 30 m @50-60 % do cca 5-6x 50 m @60-70 %.Většina souvislých aktivit se odehrávala do cca 15s trvání (v nižších intenzitách).

• Nízké strukturální zatížení
  Z důvodu obavy o stav svalového a vazivového aparátu a resp. potenciálního zranění jsme v první části vynechávali aktivity v maximálním úsilí (a dosud je držíme ve velmi omezené míře).Trénink téměř neobsahoval odrazová cvičení či náročné dopady. V první části trénink obsahoval odrazy maximálně ve formě variant poskočného klusu, kotníkových odrazů, překážkových přeběhů (max. 30 cm nízké překážky) apod.

Úvodní odrazová cvičení v září 2026 prakticky výhradně formou poskočných klusů. Cílem bylo ve velmi malém objemu a kontrolované intenzitě začít obnovovat neurosvalové aktivace a také specifické zatížení atleticky významných oblastí.

• Důraz na dlouhé řetězce
  Typická cvičení z této skupiny byly např. varianty z podřepu nebo výpadu do stoje a vzpažení; nebo jógové variace „three legged dog“. Považoval jsem tato cvičení za prospěšná, protože zapojila více segmentů a vyžadovala určitou míru koordinace a rytmu. Ve stavu, kdy bylo třeba využít tréninkový čas maximálně, se obdobná cvičení jevila jako efektivní řešení.
• Důraz na mobilitu
  Cílem zvýšeného důrazu v této oblasti bylo ulevit svalovému zatížení a předcházet zbytečnému zranění z důvodu nedostatečné mobility. Zaměření bylo zejména v oblasti hlavních kloubních spojení kyčle, ramena, rozvoj páteře.
• Vyvarovat se zbytečných mechanických zranění
  ...pádem, naražením apod. které by znamenaly problém z mnoha ohledů. Jakákoliv zlomenina či úraz by byly velká komplikace a nesla by s sebou řadu rizik. Přesto Petr jeden úraz řešil, ovšem z aktivity mimo trénink. Spadl nešťastně během snowboardingu (který si chtěl alespoň jednou za zimu užít) do dráhy lyžaři, který mu silně pohmoždil obličej.
• Absolutní omezení delšího běhání (časově i vzdálenostně).Vše se v prvním půl roce odehrával na 20–80 m.
• Aerobní zatížení pouze v rámci běžného pohybu v nízké intenzitě – procházky, kolo. V tom je zahrnutý i např. kratší pobyt v Tatrách, kde bylo zatížení jistě vyšší, ale do jisté míry přirozené.

Trénink rok od transplantace a dále (březen–červen 2026)

Určitým milníkem pro trénink bylo datum „roku od transplantace“. To se udává jako orientační bod úspěšnosti léčby. Pokud vše probíhá bez větších komplikací, různá rizika spojená s léčbou se postupně snižují. Vzhledem k tomu, že lékařské kontroly vyznívaly více méně kladně, postoupil jsem právě v období okolo března 2026 k úpravě původního tréninkového rámce. Ten se opíral o následující body:

• Postupné navýšení fyziologické zátěže.
• 2–3x trénink/týden cca 60–80 min dle stavu
  Celkově se Petrův stav zlepšoval rychle, i když s týdenními výkyvy. Někdy absolvoval více tréninků než v prvním období, nadále s četnými pauzami. Trvaly výkyvy dle medikace. Operovali jsme již s relativně běžným modelem tréninku rozcvičení – hlavní část – závěr. V porovnání s ostatními ze skupiny vydržel již odhadem 50-70 % aktivity (např. v rámci společného rozcvičení, nikoliv celý trénink). Odpočinek si reguloval nadále hlavně sám. Celkově se ale zlepšilo jeho vnímání toho, kdy je a není připraven. Každým týdnem byla ale situace lepší.
• Další pohybová aktivita a aerobní zatížení dle aktuálního stavu
  Po zkušenosti z prvního období jsme drželi model, kdy Petr jednoduše sám vyhledal aktivní pohyb podle aktuálního stavu (procházka, protažení, ping pong, jóga, posilování vlastním tělem, drobná kompenzační cvičení).Na jaře pak častěji přidal projížďky na elektrokole, které se projevilo jako velmi vhodný doplněk díky tomu, že na něm lze podstatně snáze regulovat intenzitu.
  Opět absolvoval pobyt v horách, tentokrát v Rakousku s relativně náročným programem. Pokud se cítil dobře, neomezoval se zdaleka tolik, jako dříve.

• Pravidelná fyzioterapie, udržení důrazu na mobilitu a kompenzační cvičení.
  Nadále trvala pravidelná fyzioterapie. Začalo převažovat spíše řešení akutnějších problémů.
  Mobilitu a další cvičení zařazoval samostatně i mimo tréninkové dny.
• Navýšení fyziologického zatížení
  Vzhledem ke zlepšujícímu se stavu jsme navýšili počty opakování i počty sérií. Např. posilování s vlastní vahou v tomto období cca 6–8 cviků x 2-4 série x 6-10 opakování dle náročnosti cvičení. Obdobně SBC či jakékoliv běhací aktivity postupné navyšování až k cca 3x 50 m @60-80 % + 2x 80 m @80-85 %.Většinu souvislých aktivit nadále absolvoval do cca 15s trvání. Občas lehké a krátké klusání či souvislejší běh, celkově velmi málo.
• Postupný návrat k základním odrazům, SBC, rovinkám a přeběhům překážek
  Na jaře již Petr zvládl relativně běžné provedení těchto cvičení, vč. např. přeběhů 5 překážek na 5 kroků á 91 cm +5 stop mezera. Přetrvala omezená výdrž na vyšší počty opakování, vše tedy opakuje cca 4–6 x. Vše umožněno předchozím tréninkem. Zejména rozsahy při překážkách, sprintu a skocích umožnilo celkové zlepšení mobility.
  
  V dubnu Petr zvládl absolvovat 5 dní společného soustředění v Olomouci. Režim byl á 1x denně trénink dle výše popsaného + 1x denně kolo nebo volno. Z poznámek v tréninkovém deníku (6. 4. 2026): „Sousko skvělý, myslim, že jsem toho dokázal odchodit víc jak za celej letošní rok. Jsem fakt rád, že jsem vydržel zdravotně!“.
  
  Příklady tréninku z Olomouce:

Další příklady z druhého půlroku, červen 2026

• Četnější silový trénink
  Osa, stroje nebo s vlastní vahou byly součástí, i kdyby minimálně, tak téměř každého tréninku. Souznělo také se snahou dostat se k původní váze a osvalit tělo. Postupné navyšování odporu. Závěrem tohoto období byl schopen dobře přemístit 50 kg. Zapojení více také izolovaných cvičení (na strojích či s jinými pomůckami) na vybrané oblasti (zejm. kyčle, hamstring, přitahovače, hýždě)
  
  Dobré srovnání nabízí videa z progresu přemístění po návratu k silovému tréninku. Nárůst síly doprovází postupné zlepšování v koordinačním a technickém provedení.

• Závěrem období postupný nárůst specifických cvičení, ale v nižších intenzitách.
  Trvalo omezení maximální intenzity. Cílem bylo postupně adaptovat tělo na atletickou zátěž, aby vydrželo případný soutěžní start (kontrolovaným úsilím).Závěrem období (květen, červen), byl schopen zvládnout i delší sprinty sub maximální intenzitou á 80-90 m @80-90 %.Nebo skoky z 6 kroků, starty z bloků. Vše v kontrolované intenzitě.

Výsledný stav v polovině června 2026, tedy 10 měsíců po zahájení rekondičního tréninku:

• Video z rychlosti – startu před odjezdem do Nizozemska

Cílem tréninku bylo předvést základní výkon po transplantaci na Evropských hrách transplantovaných. Ty se měly konat poslední týden v červnu v Nizozemsku. Po relativně náročném zařizování a přípravách tam Petr v doprovodu bratra odjel asi čtyři dny před soutěží autem. Absolvoval ještě poslední trénink na místě než večer 25. 6. zrušili v Nizozemsku konání pro všechny veřejné a sportovní akce z důvodu vlny veder, které panovaly. Petr svůj symbolický start tedy nakonec v Nizozemsku neabsolvoval, nevíme tedy „přesně“, jak by na tom byl z atletického výsledkového pohledu. Ale není to podstatné – tím je cesta, kterou prošel. Z videí výše je navíc zřejmé, že po 10 měsících tréninku a 15 měsíců po transplantaci dosáhl pozoruhodného výsledku.

Přehled absolvovaného tréninku

Pro konkrétnější představu frekvence a celkového počtu absolvovaného tréninku uvádím přehled 301 sledovaných dní (tj. 43 týdnů) od září 2025 do června 2026, kde je uvedeno:

• Trénink = absolvovaný trénink v Praze nebo v Táboře na stadionu / v hale-tunelu / posilovně dle plánu a základních specifikací viz výše.
• Doplňkový pohyb = absolvovaný dle plánu nebo z vlastní iniciativy; zahrnoval nejčastěji jízdu na elektro-kole, ping-pong, aktivní procházky, a dále vlastní posilování, cvičení středu těla, cvičení na pohyblivost, základní gymnastiku, bruslení apod.
• Fyzioterapie = plánovaná fyzioterapie, majorita v Táboře (P. Kuželková) nebo v Praze (M. Drahota; TJ Dukla Praha).
• Volno = den bez plánované aktivity a bez udané únavy nebo akutní neschopnosti
• Zdravotní neschopnosti = dny, kdy nešlo konat pohybovou aktivitu ze zdravotních důvodů nebo výrazné únavy.
• Náročné programy = kdy nedošlo k plánované fyzické aktivitě, ale samotný program byl zatěžující.

Z přehledu je patrné, že první část tréninku, září–říjen, byla pravděpodobně významně ovlivněna medikací. Byla to ovšem důležitá iniciační část, zejména z pohledu zahájení pravidelné pohybové aktivity a také stanovení, objevení, ideálního postupu.

Nejnáročnější bylo období mezi prosincem a únorem, kdy se seběhlo více komplikací: viróza, projevy GVHD v trávicím traktu a bolesti lýtek.

Březen a duben byly z tréninkového pohledu velmi dobré. Ukázaly, že Petr bude schopen, i když v kontrolovaném úsilí, absolvovat základní soutěžní starty a návrat na dráhu – samozřejmě s uvážením všech faktorů, které v jeho případě vstupují do hry.

Červen se vyznačoval absolvováním několika relativně kvalitních tréninků (vč. s tretrami), ale zároveň řadou prostoru pro volno z důvodu plánovaného komentování MČR a cesty do Nizozemska.

Ze základní statistiky vychází v kladné bilanci 48 % „aktivních dnů“ započítáváme trénink, doplňkový pohyb + mobilitu a fyzioterapii. Naopak volno a neschopnost do „neaktivních“ dnů bylo započteno 52 %, ovšem s tím, že přímé omezené tréninku bylo jen v 8 % případů. Volno je i u zdravých sportovců do nutnou součástí tréninku, i když třeba v menší míře. Celkově považuji uvedenou bilanci za velmi příznivou až neočekávanou vzhledem k úvodnímu stavu.

Další postřehy

Diskuze o návratu k závodům

Okolo roku od transplantace v březnu 2026 jsme s Petrem diskutovali o případném závodění v létě. Cílem diskuze bylo ujasnit si, za jakých okolností by chtěl Petr a za jakých já, aby se vrátil k závodům. Petr v sobě má zakořeněnou touhu soutěžit, ale zároveň jsme si byli dobře vědomí současných okolností. Nejproblematičtější byla v té době nekonzistence tréninků. Zima byla pro Petra náročná. Vracely se bolesti nohou, z pohledu zdravé populace nepřiměřené vůči absolvovanému tréninku. Začátkem ledna prodělal Petr malou virózu a další krátké nachlazení řešil v únoru.

Z mého pohledu bylo nutné absolvovat alespoň cca 2 měsíce pravidelného tréninku v nastaveném režimu (á 2–3 x týdně + doplňkový pohyb) a zároveň adekvátní počet 6–8 tréninků specifického charakteru ve vyšší intenzitě ať už by se jednalo o sprint, skok či překážky. I tak, pokud by nastoupil ke startu, muselo by se jednat o kontrolované úsilí. Nakonec jsme vyhodnotili, že reálné bude případné absolvovaní hladkého sprintu v sub maximálním úsilí a skoku dalekého z krátkého rozběhu (do 8 kroků). Od překážek jsme nakonec upustili, i když v březnu a dubnu se jevily jako životaschopná možnost.

Shodli jsme se, že nebudeme závodění tlačit za každou cenu, a že důležitější je vytrvat v zavedeném režimu. Z toho by mělo vše vyplynout. Petr také přišel s nápadem na účast na Evropských hrách transplantovaných. Měli jsme tak alespoň opěrný bod, ke kterému jsme chtěli mířit. Tedy, aby zvládl start na těchto hrách, které nejsou nějakou vážnou atletickou soutěží. Mimo jiné, Petr jasně deklaroval, že nechce soutěžit ve standardní atletické soutěži jen „pro formu“. Chce podat dobrý a konkurenceschopný výkon. Tím jsme udali směřování několika dalších měsíců.

První trénink v tretrách po transplantaci

První trénink v tretrách měl až rituální náboj. Tretry jsou základní nástroj každého atleta. Ožívá s nimi. Ne že by tretry samotné měnili něco na dosavadním průběhu, ale myslím, že jsme oba cítili, že symbolika je velká. Byl to trénink, který nebyl popsaný v plánu, ale vyplynul ze stavu na stadionu. Petr v něm zvládl po základním rozcvičení 3x 30 m SBC a 2x cca 60-80 m rovinky. Parafrází slavného Armstrongova citátu: „Malý trénink pro atleta, ale velký pro Petra“.

Práce pro Český atletický svaz

Již na podzim 2025 jsme s Petrem zavedli řeč také na jeho denní režim, náplň života. Petr v té době řešil mimo jiné fakt, že má vzhledem k léčbě a následkům nemoci omezené životní možnosti s ohledem na studium, práci a osamostatnění, které jako každý mladý člověk vnitřně řešil. Chtěl pomoci rodině a zajistit si určitou finanční soběstačnost. Hledal také smysluplnou náplň volného času, kterého měl relativně dost.

Shodou okolností jsem měl jsem v té době na Českém atletickém svazu prostor pro zaměstnání, a tak jsme se s Petrem dohodli na brigádnické spolupráci. Výhodou bylo, že jsem díky tomu měl dobrý přehled o jeho mimo tréninkovém vytížení. Práci si mohl navíc uspořádat podle svého aktuálního stavu a režimu. Kromě občasných schůzek v Praze (které jsme navíc spojovali s dojezdem na trénink) mohl práci vykonávat z domova. Petr pro ČAS takto zpracoval data z testovacích srazů a několik drobných statisticko-datových úkolů. Kvalita práce předčila moje očekávání, a proto jsme se od ledna 2026 dohodli na pohloubení spolupráce. V rámci ní Petr programoval metodický web ČAS, který by měl sloužit všem trenérům v atletice jako jednotné místo pro metodické materiály.

Talent nebo trénink?

Za necelý rok návratu k pohybu a sportu byl Petr jako vyměněný, což by mělo být patrné z uvedených videí. V červnu 2026 jsem měl upřímnou radost z jeho stavu i pohybového projevu. Ten se zlepšoval v celém průběhu každým dnem. Přesto jsem byl překvapený z kvality, kterou Petr dokázal předvést v prvních trénincích sprintů a skoků v tretrách v červnu 2026. Kdybych nevěděl, co má za sebou, myslel bych si, že je to dobrý atlet, který se připravuje na nějaký významný závod typu MČR. Rozdíl mezi Petrem v září 2025 a červnu 2026 byl fascinující. Od toho, kdy se pral s běžným pohybem, po vysoce kvalitní sportovní pohyb.

Co za tím tedy stálo? Je téměř jisté, že mnou psaný trénink sám o sobě to nebyl. Trénink byl možná součástí či prerekvizitou, ale jeho roli bych nerad přeceňoval. Absolvovaný objem zdaleka nedosahoval čísel nutných na takové zlepšení a takovou kvalitu provedení. Podstatně důležitější je pravděpodobně fakt, že Petr byl a je talentovaný sportovec. Je velmi vnímavý na pohyb, navíc s přirozenou rychlostí a elasticitou. Je zjevné, že nervosvalová paměť má ohromnou sílu. Velký vliv lze také přisoudit proaktivnímu a pozitivnímu přístupu, který Petr po celou dobu držel. Dalším faktorem bylo to, že celkově byl trénink velmi efektivní. Paradoxně vědomí toho, že každou tréninkovou příležitost potřeboval využít co nejvíce (protože druhý či navazující den také nemusel zvládnout žádný trénink) vedlo k celkově velké soustředěnosti během tréninků, a tedy velké efektivitě.

Vyspělost a psychická odolnost

Celá anabáze s nemocí měla pro Petra určitě také osobnostní přesah. Díky tomu, že jsem Petra znal i před nemocí, mohu potvrdit, že nemoc ho v mnohém změnila. Je uvědomělejší. Lépe vnímá sám sebe i své tělo. Umí lépe rozlišit důležité věci od těch podružných. Je klidnější, alespoň navenek. Jednoduše řečeno vyspěl. Podobně jako jiné náročné životní situace, ve kterých se někteří mladí lidé ocitají, měla psychická a fyzická náročnost léčby tento, do velké míry kladný, vedlejší účinek. Minimálně z tréninkového pohledu jsou výše popsané kvality pro trénink výhodné a usnadňují práci trenéra.

Nerad bych tím ale zlehčoval celkovou psychickou náročnost celé léčby. Petr nemá moc potřebu se zaobírat minulými těžkými situacemi, kterými prošel, ale fakt je ten, že jich zvládl celou řadu (bolesti, nevolnosti, záněty, vyčerpání, osamělost, slabost…). Věřím, že tuto těžce nabitou psychickou odolnost ještě využije, v životě či ve sportu. Uvnitř je nepochybně silnější než dříve.

Závěr: co případ ukázal?

Nevíme, zda se Petrovi Svobodovi návrat ke sportu po akutní lymfoblastické leukémii podaří v plné míře, ale už současný stav je velké vítězství. Léčba ALL může být i celoživotní, dlouhodobá a může mít řadu nepředvídatelných komplikací. Neexistuje mnoho popsaných případů vrcholových nebo vysoce výkonnostních sportovců, kteří by takový pokus absolvovali. A s těmito minimálními znalostmi jsme vstupovali do tréninku. Cílem textu bylo zachytit nejen komplikovanost celé léčby a navazujícího průběhu, ale hlavně celou řadu aspektů, které byly nutné zvážit. Text rozebíral okolnosti nemoci i léčby a jejího vlivu na navazující rekondiční trénink. Dále pak uvedl rozbor a základní principy absolvovaného tréninku, včetně podrobnějšího záznamu obecných tréninkových ukazatelů. Postřehy v závěru pak uváděly doplňující kontextové informace k celému případu.

Věříme, že tento text bude jedním z prvních, které detailně popisují rekondiční trénink sportovce, který před nemocí dosahoval relativně vysoké výkonnosti. Doufáme, že tato případová studie pomůže dalším lidem, sportovcům či trenérům, pokud by se naneštěstí ocitli v podobné situaci. A věříme také, že drobné poznatky z případu jsou použitelné i v jiných případech sportovního tréninku. Případ Petra Svobody ukázal, že návrat ke výkonnostnímu sportu po transplantaci kostní dřeně je možný.